Zápisky z cest aneb cesta čtyř Jihomoravanů po Maroku (5.3.-12.3.2019) - díl druhý

A je tu druhá závěrečná část zápisků z cesty po Maroku. Snad se Vám první díl líbil a i druhý díl pro Vás bude neméně zajímavý a inspirativní. Přeji pěkné počtení.

Den čtvrtý (8.3) - Cesta od východu k západu Maroka

Ráno jsme posnídali v hotelu France, kde jsme měli zaplacenou snídani. Ta se skládala z klasického kulatého chleba, másla, které chutnalo jako naše pomazánková másla, taveného sýru, marmelády, oleje k namáčení chleba a z kávy.

Po snídani jsme se nechali zavést mladým Maročanem ke stanovišti taxi, abychom usmlouvali cestu do Marrákeše. Po cestě nás zaujaly visící stažené kozy i s rohy, které visely za nohy v místní venkovní prodejně masa.

Stihnul jsem v Ouzoud ještě ochutnat běžný marocký pokrm, tlustší placku z vejce a mouky, která se připravuje venku na rozpálené plotýnce. Placka byla sušší, ale nebyla špatná. Cena placky byla 4 DH.

Došli jsme je stanovišti taxi, kde nám Maročan vyjednal taxi do 60km vzdáleného Beni Mellal. Taxikář požadoval 300 DH za všechny, my nabízeli 200 DH za všechny. Opět argumentoval tím, že jsme pouze čtyři a taxi je pro šest osob. Dohodli jsme se tedy na ceně 200 DH s tím, že počkáme 10 minut na další dva pasažéry. Náš Maročan z hotelu se přátelsky rozloučil a odešel. Jarda jej obdaroval mikinou, z čehož měl Maročan upřímnou radost. Čekali jsme cca půl hodiny, vyhřívali jsme se na sluníčku a poté oslovili taxikáře, že smluvených 10minut dávno uteklo. Zjistili jsme, že taxikář neumí anglicky, mluvil pouze arabsky. Naložili jsme tedy bagáž a vyrazili jsme. Cesta vedla nádhernou hornatou krajinou, ta byla sice pustější, ale pěkná. Silnice se stáčela z kopce do mnoha serpentýn. Přejeli jsme úzký mostek přes propast, kdy jsme se divili tomu, jak přes něj mohlo projet nákladní auto, které jsme z protisměru míjeli. Okolo cesty pastevci pásli stáda koz, občas nám nějaká přeběhla přes cestu. Projeli jsme chudší vesnicí, která byla široko daleko jedinou, a pokračovali jsme v cestě. Řidič nám zastavil na vyhlídce, kde byl nádherný pohled na celé údolí s vrcholky hor. Po cestě jsme pak míjeli hliněné domy a hliněnou pevnůstku. Za dvě hodiny nás řidič dovezl do města Beni Mellal k autobusovému nádraží, odkud jsme chtěli pokračovat k pobřeží Atlantiku do města Essouira. Po vystoupení po nás chtěl bakšiš - vytáhnul jsem z kapsy pár drobných mincí, řidič mi však ukázal papírových 100 dirhamů a chtěl tyto. Když jsem mu říkal, že jsme platili smluvenou částku předem a nabízel mu opět několik mincí, trval stále na 100 dirhamech. Otočili jsme se tedy a odešli jsme, aniž bychom nechali nějaký bakšiš. U autobusového nádraží byl větší obchodní dům, kde jsme si nakoupili potraviny na další cestu. Přemístili jsme se k autobusu, abychom našli nějaký spoj do Essouiry. Zeptali jsme se místního Maročana, ten nám sdělil, že autobus jede pouze do Marrákeše. Po minulých zkušenostech jsme nevěděli, zda mu máme věřit a zjišťovali jsme dále spoj do Essouiry. Narazili jsme na mladou paní, která mluvila vesměs francouzsky, ale pochopili jsme, že musíme jet do Marrákeše a tam přestoupit. Zavolala na jednoho z okolo postávajících Maročanů, ten nás zavedl k autobusu do Marrákeše, který měl každou chvíli odjíždět, takže jsme koupili lístky za 60 DH za osobu. Zastavil rozjíždějící se autobus, kam jsme takřka za jízdy naskakovali. Než vyjel z areálu nádraží, stihli ním ještě projít prodejci občerstvení, hodinek, peněženek a dalšího zboží. Po cestě se autobus postupně zaplnil, cesta trvala cca 4h. V autobuse jsme se rozhodovali, kam se vydáme dále. V plánu byla přístavní města Essouira a Agadir. Shodli jsme se nakonec, že navštívíme pouze Essouiru, kde strávíme dva dny, abychom nezabili dlouhé hodiny přesuny. Dle recenzí je Agadir město spíše evropského typu, kdežto Essouira je přístavní historické město s pevností. Jelikož by celkový přesun trval cca 7-8 hodin, rozhodli jsme se, že přespíme ten den v Marrákeši. V autobuse jsme si tedy našli přes booking ubytování na tuto noc v Marrákeši v Ryád Laárouss (44 euro za noc celkem i se snídaní). Po cestě jsme nabírali další pasažéry, kdy někteří nakládali obrovské balíky, které muselo nakládat více lidí do zavazadlového prostoru. Za zavazadlo se platí cca 5 - 10 DH. Do autobusu naskakují lidé téměř za jízdy, zavazadlový prostor se zavírá za jízdy vždy. Lidé nastoupí bez placení a uvnitř je obejde prodejce jízdenek, kterému se platí jízdné.

Ubytovali jsme se v Ryjádu, kdy od hlavní budovy bylo ubytování o kousek dál v uličce. Ubytování bylo malé, ale pěkné. Bylo možné vyjít nahoru na pěknou prostornou terasu. Zašli jsme doplnit si zásoby do Carrefouru a poté se potmě na terase navečeřeli (nebylo zde světlo). Ráno nás čekal přesun do Essouiry. Ta je od Marrákeše vzdálená 180 km.

Den pátý (9.3). - Poklidná Essouira

Ráno jsme se nasnídali v hlavní budově Ryjádu Laárouss, kde jsme měli zaplacenou snídani. Ta byla formou švédského stolu. Tento byl opět na sladko, což by ani nevadilo, ale chyběla mi nějaká ta bílkovina v podobě např. vajíček. Na výběr bylo z klasického kulatého chleba a dalších druhů pečiva, které byly čerstvé a křupavé. Byla možnost výběru z cereálií, ze třech druhů výborných marmelád (jahodová, pomerančová a třetí jsme nepoznali), medu, másla, croissantu. K pití byl na výběr džus, káva, mléko, u mléka pak práškové kakao. Nasnídali jsme se do syta :-) Poté jsme sbalili věci a vyrazili přes ,,shromaždiště mrtvých" Djemaa El Fna k autobusovému nádraží.

Na náměstí jsme narazili na dva krotitele hadů, kteří vyluzovali tóny z flétny, a do toho se před nimi kolébala kobra. Vedle stojící krotitel pak měl v ruce dlouhého hada. Četli jsme již před cestou, že oblíbenou činností těchto krotitelů je to, že nic netušícímu procházejícímu dají za krk hada a chtějí peníze za foto. Pro někoho s téměř panickým strachem z hadů, jako jsem já, by to pravděpodobně přivodilo infarkt :-) Díval jsem se tedy pečlivě kolem sebe, aby se mi nestalo něco podobného. Nicméně touha vyfotit si hada, ze kterého mám strach, nakonec převážila. Přiblížil jsem se blíže a projevil jsem zájem o foto hada. Měl jsem v plánu se vyfotit kousek od hada v uctivé vzdálenosti. Nicméně krotitel mi jej hned chtěl dávat za krk. Důrazně jsem mu ukázal, kde bude stát s hadem on, a kde budu stát já :-) Tato situace vydržela pár vteřin, poté se pomalu přiblížil a nenápadně mi dal za krk ocas hada. Po chvíli mi dal hada za krk celého a naznačil, abych jej druhou rukou chytil :-) Se strachem a respektem jsem tedy přistoupil na jeho ,,hru" a hada měl chvíli za krkem a naopak já držel hada za hadím krkem :-) Byl to zvláštní pocit, ale nakonec i přes strach pěkný zážitek, málem tedy infarkt, třepal jsem se ještě vzrušením nějakou chvíli poté :-) Za tato fota jsme usmlouvali cenu 20 dirhamů. Foto samotné kobry přišlo na 10 dirhamů.

Tentokráte jsme si dali předsevzetí, že se nenecháme nikým nalákat :-) Došli jsme před nádraží a tam se nás ujal místní Maročan, který se nás ptal, kam jedeme a zda hledáme nádraží. My mu odpovídali jen napůl úst a mířili jsme k nádraží. Vešli jsme dovnitř a nakonec jsme Marokánci sdělili, kam cestujeme. Ihned se nás ujal a zavedl nás do haly, kde se prodávaly jízdenky. Vešel do prodejny, kde se prodávaly lístky do Essouiry, vzal odsud bloček a vypsal nám čtyři jízdenky. Zavedl nás k místu, odkud měl jet za 15minut autobus. Chtěl zaplatit předem 80 DH za osobu. My trvali na tom, že zaplatíme, až dorazí autobus, aby nás nepřevezl. Po chvíli dojel autobus, a tak jsme zaplatili naháněči za jízdenky, které nám předal. Řekl si i o bakšiš, dali jsme mu za pomoc několik mincí. Poté jsme uložili do zavazadlového prostoru batoh za 5 DH. Uvnitř autobusu prošli před odjezdem opět různí prodejci, od dětí až po starce. Prodávali balenou vodu, čokoládu a jiné. Poté vešla zajímavá postava, jakýsi místní duchovní, který prodával pravděpodobně korán či jiné modlitební knížky. Okolo nás bezvěrců prošel bez povšimnutí. Poté, co prošel s prodejem celý autobus, stoupnul si dopředu autobusové uličky a počal s hlasitou cca pětiminutovou modlitbou, kdy chtěl snad popřát autobusu šťastnou cestu :-) Pak všichni tito prodejci a duchovní vystoupili a autobus se vydal na cestu. Za Marrákeší se opět objevila kamenitá poušť. Ze začátku byly občas roztroušené stromy a osamělé domky či menší shluk kamenných domů, postupně byla krajina pustější a pustější. Po stranách silnice se sem tam objevili pastevci se stádem ovcí. Po cestě jsme zastavili v jedné vesnici na 20-ti minutovou pauzu. Vystoupil jsem z autobusu též, abych protáhnul zkoprnělé končetiny. U autobusu si kopali s vyfouklým kopacím míčem dva místní asi 12-ti letí chlapci. Po chvíli jim utekl míč ke mně, tak jsem jim ho kopnul zpět. Osmělili se a nahráli mi znovu. Po chvilce jsme si pak začali již kopat, přidali se další dva chlapci a hráli jsme fotbal, kdy jeden byl vždy uprostřed, a ostatní si nahrávali, aby ten uprostřed míč nezachytil. Takto jsme si hráli až do odjezdu autobusu, který začal troubit k odjezdu. Vběhnul jsem do autobusu a při odjezdu jsme si s chlapci vesele mávali :-)

Cca 20 km před Essouirou se začalo objevovat více a více zeleně, až byla zeleň všude okolo. Po cestě postávaly mezi stromy krávy, pásli se velbloudi a uviděli jsme i unikát, který jsem viděl doposud pouze na obrázcích a myslel jsem si, že je to fotomontáž. Projížděli jsme okolo stromu, kdy na jeho mnoha větvích postávaly ve výšce kozy :-) Jelikož jsme toto nečekali, nestihli jsme úkaz vyfotit, nicméně jsme si řekli, že se o fotku pokusíme na zpáteční cestě. Po cca třech hodinách cesty jsme dorazili do Essouiry. Již z dálky jsme viděli vlny Atlantiku. Na nádraží již stáli místní s kárkami a nabízeli za bakšiš odvoz zavazadel. S díkem jsme odmítli, rovněž i taxi a vydali jsme se na cestu do ubytování. To jsme zarezervovali přes booking den předem na dvě noci v hotelu Coeur Mogador (cena 66 euro za dvě noci). Hned od začátku jsme pozorovali značný rozdíl oproti Marrákeši, kdy zde vládnul klid, nikdo nám vehementně nevnucoval své služby, byli však připraveni v případě toho, kdy je oslovíme se žádostí o pomoc, samozřejmě že za několik cinkajících mincí bakšiše :-)

Na úvod jsme si dali kávu (7 DH), poprvé jsme se zde v Maroku setkali s tureckým záchodem. Pocítili jsme po výstupu z autobusu přítomnost oceánu, jelikož zde vanul silný vítr. Vyhledali jsme hotel, kde jsme se ubytovali. Dostali jsme pokoj se čtyřmi oddělenými postelemi. Pokoj byl po hotelu France u vodopádů druhý nejlepší, kdy byl prostorný s nádherným výhledem na tržnici pod námi a střechy Essouiry. Sprchu jsme měli na pokoji vlastní, sice menší, ale nemuseli jsme se o ni dělit s dalšími ubytovanými na patře. Velkým negativem však bylo to, že podlahu pravděpodobně hodně dlouho nikdo nevytíral a postele nebyly čerstvě povlečené, našli jsme v nich vlasy po předešlých ubytovaných. Naštěstí jsem byl vybavený svým malým spacákem.

Vyrazili jsme na obhlídku města a v ústrety Atlantiku. Za hradbami se nachází velmi dlouhá písečná pláž, kdy je z jedné strany ohraničená Atlantikem a z druhé strany promenádou s hotely, restauracemi a domy. Silný vítr mě donutil si dát závody po pláži s mým kloboukem, který chvíli vyhrával, nakonec jsem jej dohonil a již dále pevně hlídal :-) Na pláži pak hráli místní v dresech fotbal. Vyzuli jsme se a vstoupili do oceánu. Voda byla studená, po chvíli jsme si ale zvykli. Do vody jsme šli původně po kolena, nicméně přišla jedna větší vlna a již jsme nebyli mokří jen po plánovaná kolena. Šli jsme delší cestu oceánem podél pobřeží a pak jsme se vrátili. Dalo se vylézt i na skaliska, o které se krásně rozbíjely divoké vlny, které se tříštily do výšky. Jedna taková pěkná nečekaná vlna vykoupala Toma :-) Pokračovali jsme do přístavu, kde byly na souši vytáhnuté lodě. Zamířili jsme i do přístavu s pevností, kde bylo mnoho loděk, všechny byly natřeny stejnou uklidňující nebeskou modří. Zašli jsme se podívat na konec betonového mola, kdy jsme cestou míjeli stánky s čerstvými rybami. U pevnosti jsme pak krmili velké racky, kterých zde byly desítky, a svými zvuky nás utvrzovali v tom, že jsme skutečně u oceánu. Dali jsme si čerstvě vymačkaný pomerančový džus a pokračovali jsme směrem k hotelu, abychom si prošli uličky a tržiště. Ze začátku byly restaurace, pouliční palačinkárny a stánky se vším možným. Minuli jsme i malý obchůdek, který byl snad jediný v blízkém okolí, a jednalo se pouze o jednu malou místnůstku. Prošli jsme uličkami, kde jsme si prohlíželi zboží. Narazili jsme na malou kavárnu s venkovním posezením na křižovatce čtyř ulic, která se stala po tyto dva dny naší oblíbenou, a několikrát jsme ji navštívili. Káva zde přišla na 15 DH. Pravidelně k posezení přicházeli místní hudebníci, kteří chvilku zahráli na své nástroje a poté obcházeli hosty se žádostí o bakšiš. Ze začátku jsme jej také dali, nicméně když docházeli po několikáté, tak jsme pak již bakšiš nedávali. Prošli jsme si hlavní ulici tržiště, kde se opět nacházelo všechno možné zboží (hodinky, náramky, čerstvé ovoce a zelenina, oříšky, šátky, boty...). Koupil jsem si zde výborné velké jahody (37 DH/Kg). Za hradbami jsme marně hledali velký obchod, který nám ukazovala navigace, našli jsme zde pouze specializovanou prodejnu alkoholu, jedinou v městě. Dostali jsme u ní opět několik nabídek na koupi hašiše :-) Při setmění jsme se přemístili zpět na hotel.

Den šestý (10.3.) - odpočinek na pobřeží Atlantiku

Dnešní den byl v plánu odpočinkový volný den v Essouiře bez jakýchkoliv hektických přesunů, chtěli jsme si jeden z posledních dní v Maroku užít v poklidu. Ráno jsme tedy vstali a nikam nespěchali. Otevřeným oknem k nám doléhalo skřehotání racků, které nám opět připomnělo, že se nacházíme u oceánu. Zašli jsme si pro čerstvé pečivo, které se prodává na ulici na mnoha místech, a nasnídali jsme se. Koupil jsem si i banánky, které byly velikosti ukazováku. Přišli na 10 DH/Kg. Banánky byly podobné těm, které jsou dovážené k nám, ale byly libově sladké. Po snídani jsme vyrazili na průzkum po Essouiře. Procházeli jsme úzkými uličkami, kdy na nás dýchala středověká atmosféra. Nebylo zde naštěstí až tolik stánků s všemožným prodávaným zbožím, a tak jsme se mohli kochat místní architekturou, kdy sice domky byly značně zanedbané a oprýskané, nicméně si tak zachovávaly svůj letitý původ a atmosféru. Dali jsme si ranní kávu v naší oblíbené zahrádce na křižovatce čtyř uliček, ke kávě nám po ránu zahrál opět místní hudebník. V Marrákeši i u vodopádů byla teplota okolo 20 stupňů, tady v Essouiře bylo dnes 29 stupňů a slunce pěkné pálilo. Vyhřáli jsme se na slunci u kávy a pokračovali jsme v toulkách po městečku. Zamířili jsme k přístavišti a pevnosti. Ze snídaně jsme si schovali pečivo, abychom mohli krmit zdejší racky a nalákali je tak k sobě co nejblíže pro pěkné fotky. Zbytkem pečiva ze snídaně jsme tedy nakrmili racky a vešli do malého přístavu, kde kotvili desítky loděk. Prodejci zde měli několik stánků s čerstvými rybami, kdy se tak přístavem linul odér čerstvé rybiny. Prošli jsme dlouhé molo, kde jsme si na konci vylezli na zídku, ze které byl pěkný výhled na celé nedaleké písečné pobřeží s promenádou.

Zašel jsem se podívat na hradby přístavní pevnosti Skala du Port (vstup 60 DH). Na hradbách historické pevnosti se hrdě tyčily desítky děl, připravených zastrašit nezvané návštěvníky. Z pevnosti byl hezký výhled na celé přístaviště, divoké vlny oceánu tříštící se o skaliska i na zastavěnou část města.

V přístavu jsme narazili i na místního rybáře, se kterým jsme se dali do hovoru. Tento rybář nás překvapil - na pohled vypadal jako místní pobuda, nicméně nás udivil svým přehledem a především tím, že ovládá pět jazyků. Hovořil plynule anglicky, německy, arabsky, berbersky a nizozemsky. Nabízel nám opět sehnání hašiše - ze zvědavosti jsme se jej ptali na cenu, kdy sdělil, že běžně se 2g hašiše prodávají za 60 DH (cca 150,- Kč). Dozvěděli jsme se také, že v místní kultuře si muž vybírá ženu a žena muže, na rozdíl od evropských měst tak nehyzdily uličky městečka lehké děvy. Před pevností jsme se občerstvili čerstvým džusem a pokračovali zpět do uliček města. Dal jsem si zde po cestě palačinku s nutellou (14 DH). Pokračovali jsme do naší oblíbené kavárny - byl by hřích navštívit Maroko a nevyzkoušet zdejší typický mátový čaj nana a tak jsem jej ochutnal zde. Čaj byl servírovaný v typické pěkně zdobené konvičce se dvěma skleničkami (cena 20 DH). Čaj se zde značně sladí, byly k němu tedy podávány tři velké kostky cukru, stačila mi však k vychutnání čaje i jedna kostka. Čaj byl lahodný.

Prošli jsme další uličky, kde jsme viděli místní řemeslníky přímo při práci - řezbář krásných malých krabiček a skříněk, vyřezávané šachy, tkadlec, lisování argonového oleje...). Den rychle utekl, a tak jsme si zašli na večeři. Někteří si dali pizzu (45 DH), já si dal jídlo, které bylo na talíři krásně esteticky naaranžované - byly v něm hovězí kousky, rýže, těstoviny, pár hranolků, červená řepa, rajče, mrkev, brambory, k tomu se podával místní kulatý chléb a všudypřítomné olivy. Cena jídla byla 40 DH. Byla toho pěkná porce, nicméně mi příliš nechutnalo, kdy mi přišlo jídlo s dosti nevýraznou chutí. Shlédli jsme západ slunce do Atlantiku skrz palmy, a přesunuli se do hotelu. Ještě na mě bylo brzy ke spánku, a tak jsem se vydal na noční procházku po Essouiře. Bylo již otevřeno pouze několik posledních stánků, většina již zavřela nebo už sklízely zboží. Po ulicích se pohybovalo jen pár osob, vesměs bylo všude liduprázdno. Zašel jsem se podívat k oceánu, abych si užil i noční Atlantik. Ve svitu pouličních světel jsem tak pozoroval noční šplouchání vln Atlantiku, hradby pevnosti či skaliska. Nade mnou se třpytila hvězdná obloha. Po chvíli kochání jsem se vydal opuštěnými uličkami zpět do hotelu a byl jsem rád, že už jsem uvnitř, kdy přeci jen z pustých uliček a neznámého prostředí šly lehce obavy.

Den sedmý (11. 3.) - poslední chvíle v Maroku, nákup suvenýrů

Probudili jsme se do posledního našeho celého dne v Maroku. Zjistili jsme, že autobus z Essouiry do Marrákeše jede celkem často, tudíž jsme si naplánovali odjezd na 12:45. Po rychlé snídani jsme se vydali ještě po uličkách města, abychom si nakoupili v poklidnějším duchu než v Marrákeši. Na rozloučenou s Essouirou jsme samozřejmě nevynechali naši oblíbenou kavárnu na křižovatce uliček :-) Nakoupili jsme poté suvenýry. Podařilo se mi vyzkoušet si a hlavně zažít místní proces smlouvání se vším všudy. Měl jsem záměr si zakoupit celou sadu složenou ze zdobené čajové konvičky a zdobených skleniček. Jeden z mnoha stánků s konvičkami byl hned vedle našeho hotelu. Ukázal jsem prodejci na konvičku s dotazem, kolik stojí. Naznačil mi, abych šel za ním dovnitř stánku. Šel jsem tedy za ním. Dali jsme se do přátelské řeči, byl to mladý Marokánec ve věku 29 let. Znal Českou republiku, jelikož má v Essouiře známého Čecha, který si zde koupil dům. V ČR Maročan nikdy nebyl, byl zatím jen ve Francii a Anglii. Dostali jsme se postupně k předmětu prodeje. Prve mi však nabídl pro Maroko typickou věc, že mi uvaří čaj. Neodmítl jsem, abych neurazil, současně jsem chtěl ochutnat a zažít celý proces místního smlouvání. Předtím mi dal přivonět k několika druhům čaje a následně i k různým druhům koření, kdy měl vše ve velkých sklenicích. Poté namíchal čaj a odešel jej připravit. Po chvíli se vrátil s hotovým čajem a dvěma skleničkami. Vysvětlil postup přípravy, kdy stačí minutu louhovat a poté je již čaj připraven k pití. V malé konvičce lze udělat čtyři šálky čaje do zdejších skleniček, ve velké konvici pak šest čajů. Čaj lze použít i opakovaně a chutný je i ,,druhák". Nalil nám tedy čaj, po vychladnutí jsem jej s chutí vypil, byl výborný. Nechal jsem si nalít další šálek. Začali jsme tedy smlouvat. Prve jsem si koupil čaj, který mi tak chutnal. Ptal se, zda chci 100, 200 či 300 gramů. Po přemlouvání jsem trval na 100 gramech. Nevěděl jsem, kolik bude cena čaje. Nakonec jsem toto zjistil až následně, kdy byla cena psaná na sklenicích s čajem a byla otočená ode mě. Gram čaje stál 2 DH, tudíž za 100g čaje jsem zaplatil 200 DH. Už byl ale zabalený a byl výborný, tak jsem zůstal u tohoto množství. Následoval hlavní bod, smlouvání o ceně čajového setu. Po několikerém dotazu na cenu setu mi konečně mladý prodejce odpověděl se svým návrhem. Za čajový set i zabalený čaj (čaj stál fixních 200 DH) mi navrhl cenu 1 000 DH (2 500 Kč :-) ). Zahrál jsem překvapení a s úsměvem sdělil, že je to moc. Po chvíli hovoru pak snížil cenu na 900 DH. Opět jsem trval na tom, že je to příliš. Přišel další návrh ve výši 800 DH s tím, že je to exkluzivní cena přímo pro mě :-) Opět jsem trval na tom, že je to příliš. Poté řekl, že toto je jeho cena a jaký je můj návrh. Navrhl jsem mu za set i s čajem 300 DH. Tomuto návrhu se zasmál, nečekal tak nízký návrh, kdy oproti jeho původních 1 000 DH to byl značný nepoměr. Postupně šel s nabídkou dolů až na 500 DH. Podíval jsem se do peněženky, a sdělil jsem mu, že toto je stále moc, nemám již moc peněz a potřebuji si nechat finance na cestu do Marrákeše a za ubytování. Hned pohotově ukázal, že je kousek odtud bankomat. Já mu sdělil, že nejsem příliš bohatý a mám omezený rozpočet. Zvýšil jsem můj návrh z 300 na 350 DH. Maročan postupně snížil na 400. Po desítkách jsme se pak dohodli na částce 375 DH. Původně se stále usmíval, nyní již jej úsměv opustil a nevypadal až tolik přátelsky. Zabalil mi tedy zboží, když mi měl vrátit zpět 25 DH, tak sdělil, že nemá drobné. Dal mi tedy do ruky mýdlo z košíku a jelikož jsem již spěchal na autobus, tak jsem jej přijal, pozdravili jsme se a odešel jsem. V hotelu jsme se dobalili a vyšli na autobusové nádraží. Procházeli jsme okolo stánku s konvičkami, pozdravil jsem srdečně Maročana, na pozdrav odpověděl, ale již ne příliš srdečně :-)

Autobusové nádraží v Essouiře je malé, tudíž nebyl problém nalézt autobus do Marrákeše. Jízdenka stála 60 DH za osobu. Autobusem opět před odjezdem prošli všemožní prodejci. Po cestě jsem byl připravený u okýnka vyfotit si místní úkaz kozy pasoucí se v korunách nízkých stromů. Toto se mi povedlo. Cesta proběhla poklidně. V Marrákeši jsme pak hledali internetovou kavárnu, abychom si vytiskli zpáteční letenku, kdy toto nebylo možné provést dříve z domu. Po chvíli jsme internet poblíž hlavního náměstí našli a vytiskli si letenky. Poté jsme se přesunuli do hotelu Medina, kde jsme spali druhou noc, který jsme si zablokovali přes booking ještě v Essouiře den předem. Opět jsme dostali stejný pokoj jako poprvé. Domluvili jsme si taxi na ráno následujícího dne, aby nás odvezlo k letišti. Cena za taxi byla 20 euro celkem. Následně jsme se vydali na ,,Shromaždiště mrtvých", abychom se rozloučili s Marokem a nakoupili poslední suvenýry. Na náměstí jsme si pak vychutnali závěrečnou kávu a čerstvý džus. Za tmy jsme se vrátili do ubytování.

Den osmý (12. 3.) - odjezd

Ráno jsme vstali již okolo čtvrté hodiny ranní a ve 4:30 na nás čekal smluvený taxi. Čekali hned dvě taxi, kdy řidič pro nás došel do hotelu. Zběsilou jízdou ranní Marrákeší nás pak odvezl na letiště. Zde jsme odbavili velké zavazadlo, vyplnili odletový lístek, provedli odbavení a čekali jsme na letadlo. Odlétali jsme v 7h ráno, kdy jsme letěli ještě za tmy nad nádherně osvětlenou Marrákeší připomínající město ze zlata. Do Bratislavy jsme přiletěli cca v 10h a následně jsme se vypravili na cestu domů.

Naše toulky Marokem byly krásné, plné zážitků a při velikosti Maroka jsme bohužel stihli jen malou část z toho, co jsme měli v záměru. Snad se sem ještě někdy vrátíme a prozkoumáme i další krásná místa v Maroku. Nicméně čekají na nás i další země k návštěvě a poznávání...zase někdy na shledanou...